Ohlédnutí za rokem 2006

Jedna reportáž z roku 2006

* * *

Letní tábor 2006
(15. - 29. 7. 2006)

sobota 15.7.
Jako předcházející tři léta - i letos jsem na tábor dorážel pln směsice elánu, optimismu a napjatého očekávání věcí příštích. Hnedle po příjezdu jsme byli rozděleni do deseti chatek(respektive do čtyř, protože v ostatních byli vedoucí). Holky se usídlily v chatkách čtyři a pět a my - "staří mazáci"(tedy většinou) jsme uvelebili svá(mnohdy i cestou zmožená) těla do devítky a desítky. Postupně se do tábořiště dokodrcali i poslední z jeho osazenstva a začalo rytuální seznamovací kolečko, při němž o sobě každý něco řekne a odpovídá na případné dotazy stran sebe a svých zájmů. Při večerním nástupu na hřišti jsme se(tedy většina) dozvěděli název celotáborové knihy - a to "Poklad na stříbrném jezeře", což se nesetkalo s nadšením z předchozých let. První společný půl den jsme završili celotáborovou večerkou. Pro ty, kdo nevědí, o co kráčí - tady je její text: "Dobrou noc vám, kterým doma na oči sen padá. Dobrou noc vám, kterým na cestě slunko zapadá. Dobrou noc vám, přes modravé hory posílám. Dobrou noc vám, které rád mám!"

POZNÁMKA: Teď si přesně nevzpomínám, kdy to přesně bylo, nicméně asi v prvních dvou dnech našeho společného soužití v tábořišti YMCA se dalo dohromady - no říkejme tomu jakési společenství přátel(záměrně zde užívám slovo přátel, nikoli kamarádů!) a to: Já(Martin Sukaný), Vojta Polášek, Katka Zárubová, Lukáš Hosnedl, Andrea Klozová "a" Tom Vrtek.

Neděle 16.7.
Oproti předcházejícím táborům, letos se uskutečnily "živé budíčky", kterýžto fakt jsme poznali na vlastní kůži(resp. uši) hned první ráno. A nekompromisní "Za deset minut rozcvička na hřišti" nás ani na okamžik nenechalo na pochybách, kde to vlastně jsme. Ale abych Vlaďce nějak nekřivdil. Na rozcvičky šla obezřetně - všechna čest. Nejprve to byly takové "rozcvičky nerozcvičky" trvající necelých deset minut, leč s přibývajícími zrníčky písku v neúprosných hodinách lettošního tábora úměrně narůstala i jejich délka a obtížnost(aspoň prvních pár dní - pak se stav stabilizoval).
Dost už však "planým" řečem a vzhůru do svěžího dopoledne, které přineslo osvěžující spánek(při čtení). Dále byl v plánu družinkový program, jenž se zabýval vymýšlením názvů, potažmu pokřiků. Nakonec z toho všeho zmatku vyšly tyto skupinky: Kvahamot, Ymkové, Bystří orli, Divocí medvědi a Bílí tygři(na ty jsem si nemohl za nic vzpomenout :-) :-) :-) ). Já osobně společně s Tomem Vagnerem, Katkou, Terkou a Anetkou jsme patřili do skupinky Kvahamot, jejíž vedoucí byli Katka Uličná, Jiřka(později vystřídaná Katkou Kosovou, Evou a Honzou Hegrem, který byl nějakým nevyspytatelným způsobem znám spíše jako Johny Hacker.. Jinak pro pořádek zde uvádím i složení spací družinky na devítce: Já, Vojta, malý Lukáš, Ondra, Kamča a Radim.
V odpoledních hodinách se konala letošní první etapovka(Záchrana uneseného děvčete, respektive panenky). Její podstatou byla přeplavba řeky v raftu(za pomoci lana) a na protějším břehu nalezení oné výše zmiňované panenky(v rozsoše stromu) a následně dostání se zpět přes řeku. Tato hra byla zaměřena na týmovou spolupráci a domluvu, jejímž příkladem byla absence vedoucích v naší bezprostřední blízkosti. Večer se uskutečnil "nadstavbový" program v podobě besedy s Maruščinými rodiči stran Americké přírody.

Pondělí 17.7.
Raz....dva....tři teď zachřestí klíče, vrzne klika, teda houby, co to povídám! Klika sice možná vrzne(je-li špatně promazána), nicméně klíče asi chřestit nebudou, leda tak kamínky pod nohama při ranní rozcvičce, ale nic příbuznějšího mě nenapadá.
Tentokrát již ranní nástup rozezvučel okolní krajinu hlaholem pokřiků. Kvahamotův(Tomahavkův) zněl asi takto: Az Nostdlvespra, az nostdlvespra jíjubo, an matmaty, an matmaty jínubub, tam, tam, TAM, TAM KVAHAMOOOOOTTTTTTT(Za spravedlnost bojují, na tamtamy bubnují! tam, tam, TAM, TAM TOMAHAAAAAVVVVKKKKK!!!!!!). I táborovku jsme se naučili(složil ji Fenzík s kamarádem:-) - Honzou - překvapivě :-) ) a zněla asi takto:

1. Jezerní hladina ve slunci bliští se, vlnky si na ní pohrávají.
Pod ní je schovaný, stovky let hlídaný, poklad, co Tonkava dobře tají.
Ref. Tak vydej se po vzoru trempů a traperů nahoru k jezeru za pokladem. Ten skrytej je bezpečně, chovej se statečně, hledej ho společně s kamarádem.
2. Cornella najdeme, plánek mu vezmeme, trempi jsou pochybná sebranka. Berme však v úvahu, nestálost Utahů, sliby se slíbí a nedodrží.
Ref.

Toto byla celá oficiální táborovka. K této části Fenzík "domyslel" i část třetí - tady je:

3. Při tomhle hledání si kámo drž svěrače, protože tohle je i na mě moc. A hlavně si nemysli, že když začneš ječet, někdo ti tu příjde napomoc!

Odpoledne na nás čekala v pořadí již druhá etapová hra, tentokrát se honosila příznačným názvem "Ze života na divokém západě". Lidsky řečeno šlo o projítí pěti stanovišť, na nichž se plnily různé úkoly. 1. Žvýkání kůži(žvíkací gumy), 2. krocení divokého mustanga(viz. sportovní den), 3. rýžování zlata - jednalo se o velmi zajímavou část, ve které jsme od Marušky dostávali instruktáž v angličtině, která při téhle hře byla současně jediný dorozumývací prostředek. Nakonec z toho vyšlo přibližně to, že musíme víčkem z ešusu nabírat písek zalitý vodou(ucházející imitace "koryta" řeky) a třídit jej z kamínky(valounky zlata). No dopadlo to tak(v Kvahamotu), že asi tak po minutě rýžování jsem s Katkou začal stavět přehradu uprostřed korýtek - no uznejte sami - skvělá recese :-) :-) :-), 4. zápas s medvědem(Radkem a Zdravuškou) a za páté to byl Šaman. Nevím, jak ostatní, ale pro mě to byl jakýsi trvalý závazek. Zkrátka se měl každý nad sebou zamyslet a říci, co by chtěl změnit(na sobě). Nebudu zde sice rozebírat, oč v mém případě šlo, nicméně to beru jako trvalé předsevzetí, které se budu snažit(v rámci možností) dodržet. Večer se uskutečnila další beseda, tentokrát o hudebních nástrojích.

Úterý 18.7.
Krom rutinních záležitostí stojí za zmínku snad jen etapovka, která se poměrně hodně podobala té předcházející. Tentokrát bylo úkolem zdolání jistých fyzických překážek, které uvedu v pořadí, jak jsem je procházel.
1. "Přechod nad propastí": Dvě lana napjatá mezi dvěma stromy. Na spodním nohy, na horním ruce - prostě easy!
2. Průchod bludiště. Zde se bral zřetel na pravo-levou orientaci a zapamatování trasy.
3. Průchod mluvící bránou(název disciplíny ze sportovního dne) - zkrátka se muselo projít čímsi nedefinovatelným tak, aby zacinkalo co nejméně rolniček.
4. Chůze pomocí nezvyklé vodící linie. Každý z nás se velmi často setkává s vodící linií v různých podobách. Leč vodící linie nacházející se metr nad vaši hlavou(v podobě provázku) už tak častým jevem není..... Nutno poznamenat, že "hůl" s podobně dorasovanou "kuličkou" jsem ještě neviděl :-) :-) :-)
5. Žebřík nad propastí: Co dodat, prostě nad teréní sníženinou byl napříč položen žebřík, po kterém se mělo přelézt na druhou stranu.
Je to k neuvěření, ale večer byla beseda:-) Tentokrát však na mé velmi oblíbené téma - vesmír. sice se domnívám, že těm menším asi nic moc neříkala, ale pro mě to byla ta nejlepší za celý tábor. I když jsem se při ní asi nic nového nedozvěděl(s vyjímkou podstaty černých děr), přesto to bylo excelentní!

Středa 19.7.
Tento den mi zůstane vryt do dlouhodobé paměti asi na celý život. Částečně je to mou kronikou, kterou jsem odkládal až do 28.7., ale hlavně kvůli úplně suprovému odpolednímu programu, za nějž jmenovitě Marušce, Jiřce a Vlaďce nekonečné díky!
Tento nadmíru neobvyklý den začal zcela obyčejně, dokonce by se dalo říci nudně! Ke značně rozbolavělému pohybovému aparátu určitě neprospěla ranní rozcvička. Také strhující příběh Karla Máye se dnes odbýval velmi pomalu. Ale s jeho koncem(vděčně odaplaudovaným) se smůla tohoto dne naprosto a nečekaně zlomila. Hrál se totiž kombibal, pašeráci a vyháněná. Jelikož posledním dvěma nijak zvláště neholduji, bylo už na začátku jasné, že můj je kombibal. Naše družstvo zvítězilo 17 ku 11, přičemž již teď se těším na slibovaný revanž. Po vydatném obědě v podobě rajské omáčky s těstovinami následovala - a to překvapivě(ty těstoviny byly ve skutečnosti knedlíky) půlhodinka zdravého odpočinku, po níž se většina účastníků odebrala na koupaliště(tuším že do Tišnova). Malá skupinka zůstanevšich(Já, Katka, Vojta, Andrea, Lukáš, Tom Vrtek a Míša) trávila zbytek odpoledne hraním her pro starší - myslím že není vůbec na škodu trochu je zde rozvést.
1. Lávka - Představte si, že stojíte na úzké lávce. Za vámi i před vámi jest nedozírná hlubina. Vaší prioritou je seřadit se podle předem definovatelných pravidel - podle velikosti, abecedně, chronologicky tak, abyste neskončili v uvedené hlubině.
2. Tržiště. Tato hra mě osobně zaujala asi nejvíce ze všech her, co jsem kdy hrál. Vlastně šlo o to, že si všichni představovali, že jsou na jakémsi virtuálním tržišti, na němž se obchodovalo(respektive dávalo a bralo) s lidskými emocemi, vlastnostmi, klady, zkrátka s tím, co v nás vlastně je. Jediné omezení bylo to, že jsme si nemohli nic vzít, dokud něco sami nedáme. Po ukončení obchodování jsme se měli sami zařadit. Vlevo stála Vlaďka, uprostřed Jiřka a úplně vpravo Fenzík. U Fenzíka se měli shromáždit ti, kteří víc dali než brali, u Jiřky rovnováha a u Vlaďky pravý opak. Následně jsme se měli uspořádat tak, jak bychom chtěli, aby to bylo ve skutečnosti.
3. Balón. No, tak tohle bylo opravdu hodně brutální. Měli jsme si představit, že jsme v balónu, který se pomalu, leč jistě řítí k zemi. Jeden z nás ho musel opustit. Museli jsme se obhajovat, že my to být nemůžeme, že právě my pro svět znamenáme více, než-li ti druzí a přitom jsme se nemohli sami obětovat. Tohle mě emočně dostalo asi nejvíc. Nedokážu přesně popsat, jak mi tenkrát bylo, ale s jistotou vím, že to patřilo k těm nejhorším psychickým stavům. Dle mě šlo o to přítomné co nejvíce podusit a uvědomit si, kam až je člověk schopen zajít..... Zkrátka síla!

Čtvrtek 20.7.
Narozdíl od středy, kdy se žádná etapovka nekonala, čtvrtek se mohl pochlubit hned dvěma. První("Vodní boje") se hrála u mučednického kůlu(na louce), kde každá družinka měla svou vesnici, ve které musela zapálit oheň(svíčku( a nepřipustit její uhašení. Jakmile měly všechny družiny oheň rozdělán, byl vydán pokyn k útoku na ostatní osady za cílem zničení a ukořistění ohně(mokrých svíček). Jako zbraně byly užity lahve naplněné vodou s dírou ve víčku, by mohl útočník prostým tlakem na její stěny docílit výstřiku vody do okolí.
Druhá etapovka(Indiánský souboj) bylo něco zcela odlišného, i když se to hrálo na totožném místě. Tentokráte byli ke kůlu přivázáni dva "bojovníci" vlastnící tři pěnové míčky, jimiž měli(podle zvuku) zasáhnout svého protivníka. Navíc u všeho byly tzv. sázkové kanceláře(Rejžák a Krejčířovy fondy). Každý měl právo vsadit si na svého favorita. V případě výhry se mu přičítaly body(v podobě čárek). Za tyto body dostával přídavek do restaurace, jež se uskutečnila hned v zápětí a byla plná překvapení.

Jako předchozí léta, i letos jsem neopoměl svou tradici(snězení všech jídel). Pravda tradičně jsem měl průjem, ale to už je vedlejší záležitost. Co se týká těch novot: Jednak v restauraci hrála živá hudba a jednak po jejím ukončení následovala diskotéka. Pravda, většina kousků, co se hrály mě absolutně neoslovila, ale pár ploužáčků se taky našlo. Abych řekl pravdu, jsem strašně rád, že ona výše popisovaná střevní potíž mě potkala už před diskotékou :-)

Pátek 21.7.
Tento den byl netypický už svou podstatou a vlastně i samotným svým názvem - PTAČKA. Budu jej líčit z pohledu první osoby(mě) takovou, jakou jsem ji zažil(prožil).
Standartně jsme byli vysazeny na České ulici v Brně, odkud jsme se "rozprchli" za plněním našich úkolů. Já osobně jich měl pět, přičemž má "nespící bdící" byla BOBO. První úkol spočíval ve vyhledání městské knihovny a opatření kopie básně "Má duše temná je" od Georga Gordona Byrona. Samotné zadání zní velmi lákavě, ovšem strohé oznámení o uzavření knihovny zas tak přívětivé nebylo. Nic naplat, šlo se dál. Následoval nákup tří jablek pro mlsnou vedoucí, což mě potíže nečinilo. snad jen dostání se na zelný trh, ale i tuto překážku jsem zdolal relativně v dobrém čase. Pak už to bylo horší - následovalo totiž hlavní nádraží :-), v jehož blízkosti se měly opatřit noviny "METRO", ty však už byly vyprodány, takže opět nic. Ručička osudu mi byla opět nakloněna, protože zjištění vlakového spoje do Ústí nad Orlicí bylo poměrně jednoduché. Sice orientace na hlaváku občas není žádná sranda, zažil jsem i o dost horší situace(v předchozích letech). Poslední úkol - zjištění otevíraci doby na Špilberku. Tento údaj jsem se chtěl pokusit vypátrat prostřednictvím internetové kavárny, přičemž jsem chtěl zrovna napsat zprávu domů, avšak čas mi nebyl příznivě nakloněn, neboť v 12:15 jsem se měl sejít(před vlakáčem) s Jiřkou a Katkou. Ty potkal takový řekněme kuriózní zážitek: Na Petrově jim nějaký týpek chtěl prodat trávu :-) Následně nás opustila Jiřka a zbytek naší čtveřice se vydal směr "Přístaviště". Tam jsme čekali něco okolo hodiny, než se dopotáci zbytek naší početné výpravy. Pak už jsme se jen nalodili a odcestovali zpět do Veverské Býtýšky.

Sobota 22.7.
Jako včera - i dnes se konal netradiční den. A nebyl to den ledajaký, kupodivu ani kouzelný, byl to den sportovní! Hned ráno nás přivítala "sportovní rozcvička", která nás měla připravit na nadcházející den plný sportu. Tradičně se odehrály tři sportovní části: Sportovní den, Soutěže něžností a Maraton. V prvých dvou etapách jsme byli vyzbrojeni kartičkou, na níž nám vedoucí odškrtávali splněné disciplíny. Většinou se jednalo o časem zaběhnuté úkony, avšak i letošní tábor přinesl něco nového. Například odpalování vodních raket, krocení divokého mustanga(níže) a další. Mezi nejzdařilejší patřily standartní dřepy, sedy lehy a kliky a také bych nesměl opomenout Vinetouův quickstep, jenž byl totožný s loňskou Harwardskou lavicí. Co se týče toho mustanga: v podstatě šlo o sud zavěšeny lany asi tak metr a půl nad zemí. Přez něj byla přehozena nějaká přikrývka(deka), jež měla imitovat sedlo. Úkolem bylo udržet se co nejdéle na tomto provizorním koni, když byl soustavně rozhoupáván divokým cowboyem(Davidem).
O soutěžích něžností se nebudu nějak zdlouhavě rozepisovat, snad jen jeden příklad - držení kolíčku, kdy se držel klasický kolíček na prádlo mezi dvěma prsty(samozřejmě na čas).
No a už se pomalu, leč jistě propracováváme k poslední části tohoto dne - Maratonu. Jedná se o tří minutový běh, při němž ze sebe(většinou) účastníci vydají úplné maximum. Za své druhé místo bych chtěl jmenovitě poděkovat Vlaďčiným rozcvičkám a "běžeckému trenažéru".

Neděle 23.7.
Tábornický život se pomalu, ale jistě vracel do zaběhaných koleí, takže nikoho ani nepřekvapila dopolední úmorná etapovka. Její začátek byl poměrně zábavný, neboť chytání bizonů(v podobě vedoucích) se jen tak nevidí, však s přibývajícím časem, kdy jsme museli z kukuřice vyrobit mouku, z vody, soli a mouky těsto, dále pak vyrýt do destičky znak našeho kmene, tak pak už to sranda nebyla, tedy byla, neboť potom se v nějakých 34°C rozdělal ohe%n a ono těsto se peklo :-). Místo neklidů se opět konal polední klid, v němž si mnozí z nás přeprávali své ošacení. V odpoledních hodinách jsme si měli rozvrhnout, co si vezme na tempem se blížící puťák. Večer se konala beseda - tentokrát o zbraních a airsoftu. Hned po výše popisované astronomické besedě následovala v mém žebříčku popularity tahle. I koně zde letos byli. Přestože v podvečer značně pršelo spala naše skupinka přátel pod širákem, což se odrazilo v pondělním programu, neboť tři až čtyři hodiny spánku evidentně nejsou dostačující :-) :-) :-)

Pondělí 24.7.
Jak už jsem psal, probudil jsem se značně rozespalý. Štěstí, že dneska byl volný program. dopoledne zde byl pokus o hry pro starší, jenomže většina starších byla stejně rozespalá jako já, tak se od toho upustilo a po obědě byl polední klid. Ve tři hodiny odpoledne měli v Brněnském rozhlase prezentaci Katka, Vojta a Radek. Po jejich příjezdu jsme hlasitě provolali básničku, kterou na jejich počest složil Lukáš. Sice nějaký "inteligent" při této příležitosti přetextoval táborovku, ale to mě připadlo hodně trapné, tak zde uvedu pouze Lukášovo dílo:
Byli jste povědět, jak náš svět chodí,
v Brněnském rozhlase, což se všem hodí.
Ničíte iluze nekňubů tlustých,
boříte hradby a to je fakt hustýýýýýýýýýýýýýýýý!!!!!
V noci se uskutečnila stezka odvahy trvající maximálně třicet minut. Vzhledem k tomu, že jsem jaksi usnul a vedoucí mě nemohli najít, končil jsem po hodině a dvaceti minutách :-)

Úterý 25.7. a Středa 26.7.
Tentokrát jsem se uchýlil ke sloučení dvou dní do jednoho bloku, protože rozkouskovaný puťák se mi vůbec nezamlouvá. Níže je vylíčen puťák skupiny Kvahamot s absencí Anetky, jež se nacházela v neznámé společnosti( z důvodu stejnoměrného rozvržení sil).
Takže!
Vycházeli jsme z Hratčan a našim cílem bylo dostat se v průběhu dvou dní(dle předem zadaného popisu) do býtýšky.
Zkrátka a dobře všechno šlo podle plánu, dokud jsme nedošli k jednomu proklatému rozcestí, na němž se nacházela lavička. Na tuto lavici jsme měli nějakým způsobem vyobrazit znak našeho kmene, což by samo o sobě nic strašného nebylo. Avšak asi po hodině jsme v popisu trasy měli něco v tom smyslu, že dojdeme k lavičce, na níž nám někdo zanechal zprávu. Samozřejmě, že to byla totožná lavička a ta zpráva vlastně zněla "KVAHAMOT". Tak jsem si od plic zanadával(na adresu vedoucích) a šlo se dál. Večer i noc jsme ztrávili u krmelce pochybného původu neustále obletovaného nevábným hmyzem(asi sršni). Následující ráno jsme zbalili stan, spacáky a karimatky, uklidili ten bordel, který by jinak po našem táboření zůstal a vyrazili dál. Po půlhodině chození nesprávnou cestou se zničeho nic ozvala věta ve tvaru: "Suky, já tě zabiju!". Upřímně řečeno se ani nedivím, protože stejnou cestou jsme šli i loni a také jsme udělali totožnou chybu. Ale i tohle jsme zdárně přečkali a o čtvrt na tři jsme v pořádku dorazili do tábořiště.
Pokud by někdo měl zájem o rozvleklejší popis, odkazuji na kroniku z Puťáku(napsala Terka).

SOUKROMÁ NOČNÍ HRA
Vzhledem k tomu, že nadcházela Vojtova a Katčina poslední noc tohoto tábora, rozhodli jsme se mi dva šílenci z devítky, že zajdeme pokecat na čtverku. Takže tmavé kalhoty, tmavé mikiny a šlo se na záchod. Tady jsme museli asi patnáct minut setrvat nehnutě v kabinkách, protože Vlaďka s Davidem si evidentně šli zapálit. Když se konečně vzdálili, rozběhli jsme se přískoky ke kohoutku na cestě k záchodům, odkud jsme zabočili prudce v pravo, abychom se dostali ke stromu, jenž byl náš orientační bod. Pak jsme šli na čtyři a plazili jsme se za pětku. Podél stěny jsme se dostali až k mezeře oddělující čísla čtyři a pět. Tam už jsme se plazili doopravdy. Leč za čtverkou nám osud opět nepřál. Nevím, co vedoucí jedli, ale podle míry návštěvnosti toalet měli asi střevní potíže. Párkrát jsme si už mysleli, že jsme odhaleni, neboť asi třikrát v naší blízkosti prošel kdosi s baterkami. Asi po půl hodině nehnuté strnulosti někdo Vojtovi šlápl na hlavu. Zjistilo se, žejde o Andreu, která se pokoušela zjistit, co se s náma děje. Pak už jsme se do čtyřky dostali relativně v pohodě. Cesta zpátky už byla procházka růžovým sadem.

Čtvrtek 27.7.
Tento den bych charakterizoval, jako začátek konce, neboť nás opustili Vojta s Katkou, z čehož lze logicky vydedukovat, že ze mě zbyla pouze jedna třetina. I program už byl hodně volný, což potvrzovala absence etapovek s vyjímkou noční hry, jež se uskutečnila v našem případě v 23:30. Začínalo se u záchodů, odkud nás jakýsi potulný indián(Vráťa) dovedl k začátku lana vedoucímu k tábořišti trempů. Zde jsme měli nepozorováni ukořistit plánek cesty k pokladu. Po jeho nalezení jsme se museli dát na zběsilý úprk, neboť "trempové" vypátrali naši přítomnost a pokoušeli se nám ukořistěný plánek znovu odcizit.

Pátek 28.7.
Při nástupu jsem konečně přečetl svou kroniku ze den 19.7. a následovalo poslední(díky bohu) čtení celotáborové knihy. Po jejím ukončení následovala první část finální etapovky, kdy se měli všechny družinky sesednout(třeba v jídelně) a složit z fragmentů celou mapu(šlo o mapu tábora) a následně najít části zprávy na vyznačených místech. Smozřejmostí bylo poskládání celého vzkazu. Svorně jsme se domluvili, že poklad se nachází u splavu(v dutině pod břehem). Takže po obědě jsme se vydali do druhé části etapovky - vzhůru za pokladem. Ten se skládal ze sladkostí, které byly rozděleny při večerním táboráku a posledním nástupu.
Večer už byl jen onen zmiňovaný táborák, při němž se povídalo o puťáku. Večer jsme opět(spolu s Lukášem, Andreou a Tomem Vrtkem) spali pod širákem.

Sobota 29.7.
Tak a je zde poslední táborové ráno. Poslední snídaně, poslední nástup. A před odjezdem loučení. Obětí, či pevný stisk ruky, sbohem na dlouhou dobu. Nejistota, kdy, či jestli vůbec se ještě někdy potkáme. Pak už to proklaté zvolání "Marťo" z úst mé matky, hluboké povzdechnutí, poslední rozloučení s jedinými přáteli..... Slzy v očích, nasedání do auta a na dlouhou dobu smutek a stesk v duši. Proč to do háje muselo být tak krátké???????????

Závěrem bych chtěl nekonečně mnoho poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že se tábor vlastně uskutečnil, těm, kteří se o nás bedlivě starali po celou jeho dobu, těm, kdož pro nás neúnavně připravovali jídlo........ Zkrátka všem za všechno.
Děkuje a na další společnou akci se těší Martin Sukaný.