Každému jednotlivci se s tímto pojmem asociuje něco zcela odlišného. Někomu se zjeví monumentální barokní stavba, někomu chata z neotesaných borových klád, jinému třeba příroda.
Můj názor se však těmto představám poněkud vymyká. Už jen proto, že krása je pro mě něco stálého, posilujícího a hlavně komplexního. Stejně tak, jako kus mramoru odštípnutý ze symetrické krychle není Morava bez Čech ničím. Ale mám-li mluvit o krásách Moravy, dobře tedy. Zbožňuju krásu duší svých nejbližších, miluju osamocená zákoutí přírody, kde mohu nerušeně přemýšlet. Na druhou stranu jsem okouzlen třebas i putykou toho nejhoršího ražení, protože mi je spjata s určitým okamžikem, určitou událostí, určitými lidmi.
Upřednostňuju spíše spirituální krásy. Ty, které nejsou zničitelné lidskou rukou, či neúprosným časem. Já vím, že touto úvahou hodně překračuji rámec tématu, ale k jejímu pochopení bych rád uvedl příhodu starou teprve několik desítek hodin.
* * *
S několika přáteli jsem byl na čundru ve Znojmě a jeho okolí. Mimo jiné jsme samozřejmě neopomněli navštívit řadu tamějších památek a kulturních míst jako třeba podzemí. Nemohu říct, že by se mi vyloženě nelíbilo, ale daleko více, než samotná prohlídka mě uchvátil výklad starce, který o těchto pochmurných zákoutích hovořil něžně až láskyplně a pod doteky mužova hlasu se místo rázem změnilo, dostalo nový rozměr. Myslím, že celé své uvažování nad tématem krása bych mohl shrnout do jedné myšlenky. Není důležité, kde krásu objevíme, nýbrž to, jak nám je servírována a hlavně s kým ji můžeme sdílet.
Žádné komentáře:
Okomentovat